I want a coffee

2. září 2013 v 18:29 | Syrinox |  SS501 Fanfics
| I want a coffee | SS501 | GaeMal | AU !normal life | PG - 13 | 3 344 |


Thanks L for betaread ~

+++

I want a coffee

Jungmin nikdy neměl velké ambice. Nebyl jako jeho otec, matka nebo spolužáci z prestižní střední školy, kterou před několika lety - nutno podotknout, že z donucení - navštěvoval. Jungmin byl vždy jiný. Vysoký, přirozeně krásný,
atraktivní, jako postava z knížky. Jeho povaha se však na prince příliš nehodila; nebyl milý ani poslušný syn. Spíše naopak - už od dětství ho pronásledovaly sklony k rebelii a drzosti. Možná proto nikdy nevycházel s ostatními dětmi-ovečkami.

Ono rebelství se jej drželo po celou dobu školní docházky a nepustilo se ani poté; Jungmin odmítal jít na univerzitu a být právníkem - jako otec - nebo naopak ekonomem - jako matka. Jungmin neměl chuť se učit. A necítil ani potřebu. Vše, po čem vlastně toužil, byl klid.

Klid a svoboda, jakou v domě svých rodičů se sklonem ke striktnosti a dodržování zažraných tradic neměl. A proto odešel. Opustil přepych a začal žít jako normální, průměrný, mladý člověk.

Užíval si života po svém a s rodiči se scházel, jen když si to přísně a nekompromisně vyžádali. Což nebylo příliš často a samotné schůzky neměly trvání delší, než několik minut.

Jungminovi to nevadilo. Měl, co chtěl. Ba i víc, než jen to. Kromě svobody a klidu se do jeho života zahrnula i práce v malé kavárně, sídlící na jedné z anonymních ulic rušného Seoulu.

Nebyla to typická kavárna, kde člověk přišel, dostal jakousi hnědou vodu do kelímku a odešel. Toto kouzelné místo mělo rodinnou atmosféru a ve vzduchu se vznášel opar štěstí a radosti. Káva byla kvalitní a zákaznici spokojeni.

Na rozdíl od jiných kaváren, ta, v níž pracoval Jungmin vedla jakousi nepsanou stálou klientelu, co se zde ukazovala pravidelně. Jen málokdy sem, na toto turisty nenavštěvované místo, zavítal někdo nový. A to i přes fakt, že jejich káva byla vynikající.

Jungmin by mohl vyprávět; za tři roky, co pracoval pro příjemného chlapíka s kulatým obličejem a silným busanským přízvukem, si vypěstoval s každým stálým zákazníkem vztah. Lidé se u kávy svěřovali se svými problémy, zatímco pojídali sladké pečivo nebo jen foukali do obláčků páry - právě ta rodinná atmosféra jim dovolovala se otevřít.

Zákazníci Jungminovi důvěřovali a to pro něj bylo něco velmi cenného. Rád si s nimi povídal. Společenskost byla jeho předností a on ji dokázal s přehledem využít. Tady nebyl namyšlený arogantní Park Jungmin. Tady byl prostě kluk, co vařil kávu.

Kvůli všem těm pozitivům chodil do práce s úsměvem a vracel se s dobrým pocitem. Miloval svůj život takový, jaký byl. Nemohl si na nic stěžovat. Po práci začínala jeho éra jakožto mladíka s přebytkem životní energie, zatímco ráno se měnil v naslouchajícího a vstřícného pracovníka.

Dokonalost na první pohled. Nic nechybělo. Tedy alespoň do doby, než se ve dveřích objevil on.

Hyunjoong.

A Jungminův svět protkala nová barva.



Po Hyunjoongově objevení se Jungminův život změnil; do práce už nechodil jen s obyčejným nadšením. Nesl si sebou ještě něco nového. Nepoznaného. Jungmin věděl, že to byl cit, kterého se bál ze všeho nejvíc, ale v tomhle případě se cítil podivně jistý. Protože Hyunjoong byl úžasný, vtipný a zábavný a Jungmin na něm zbožňoval každou nepatrnou drobnost.

Tak například způsob, jakým se na něj nesměle usmíval, když mu nesl kávu. Zdvořilost, se kterou k němu mluvil i drobné pozornosti jako upřený pohled nebo nepatrné pousmání.

Všechny tyhle malé drobnosti dělaly Jungminovi radost a činily jej veselejším. Navíc, Hyunjoong nebyl jako ostatní zákazníci. Vždy sedával u stolku v rohu podniku, hned vedle výlohy, odkud měl volný výhled na veškeré dění a čekal, dokud Jungmin neobsloužil a nehodil řeč se všemi zákazníky. Poté Jungminovi obvykle také koupil kafe, často s karamelovou příchutí, protože to Jungmin zbožňoval ze všeho nejvíc, a společně započali vlastní, dlouhou debatu, která obsahovala nejrůznější témata.

Z počátku se Jungmin cítil lehce nesvůj, časem si ovšem zvykl a později to začal brát jako samozřejmost. A popravdě, miloval tyhle chvíle. Ten prostor samoty, kdy byl uzavřen ve svém světě pouze s Hyunjoongem a nikým jiným. Bylo to perfektní a Jungmin si nejednou přál, aby to trvalo navždy.

Ale protože moc dobře věděl, že nebude, snažil se užít si každou vteřinu s tímhle svým způsobem tajemným mladíkem, co se na něj neustále usmíval a choval se k němu jako k něčemu drahocennému a vzácnému. Což Jungminovi hrálo na ego i vnitřní hrdost.

Moc rád vystupoval v roli cenného. Obzvlášť, pokud si vás cenil někdo tak pěkný, jako Hyunjoong.


Jo, tohle všechno bylo moc fajn, ale Jungmin by teď ze všeho nejvíce ocenil Hyunjoongovu přítomnost. Nad vzpomínkami se dalo krásně přemýšlet, ale mnohem lepší byla realita a právě probíhající fakt.

Nade dveřmi cinkl zvonek a Jungmin okamžitě zvedl hlavu od módního časopisu, do kterého hleděl už dobrou půlhodinu, aniž by otočil alespoň jednu stránku. Jeho zorné pole zaplnil vysoký mladík s čokoládově hnědýma očima a rozcuchanými černými vlasy. Hyunjoongova samotná přítomnost vykouzlila Jungminovi na tváři úsměv - bylo hezké jej zase vidět.

"Hyunjoongu !" zvolal Jungmin nadšeně a nahnul se přes pult, aby na Hyunjoonga lépe viděl. Oči mu zářily nadšením ze znovu-shledání a srdce najednou bušilo o něco rychleji. No jo, Jungmin nemohl popřít svou zamilovanost.

Hyunjoongův úsměv se rozšířil do neuvěřitelně překrásných rozměrů, zatímco kráčel směrem k pultu, o jaký se Jungmin opíral. "Jungmina, long time no see you, how are you?"

Jungmin si zvykl na Hyunjoongovy občasné výpadky z korejského stereotypu - Joong se Jungminovi jednou svěřil, že většinu svého dětství strávil v Miami a proto mu byla angličtina bližší, než jeho rodný jazyk.

"Fine, thanks," odpověděl zpěvavě a zašklebil se, když Hyunjoongovi uteklo zasmání - nikdy nedokázal plně zakrýt korejský přízvuk ve své lámané angličtině.

"Dobře, přejdeme na tvůj jazyk, Jungmina." Hyunjoong se lokty zapřel o chladné dlaždičky pultu a prsty jedné ruky o něj ze zvyku poklepal.

Jungmin protočil oči, popadl skleničku a s hranou netečností vůči staršímu mladíkovi, ji začal pečlivě leštit. "Tak co to bude?" otázal se chladně a loupl po Joongovi očima.

"Caffee Americano a kokosové sušenky s čokoládovou polevou. A samozřejmě jedno karamelové latté pro mého prince." Hyunjoong si objednal a musel se znovu zasmát nad pohledem, jaký mu Jungmin věnoval - věděl, že kdyby ji Jungminovi nestrhli z výplaty, zaručeně po něm tu sklenici hodí.

"Hned to bude, pane," zabručel Jungmin a zmizel v zadní části kavárny pro čerstvá zrna a karamelový topic. Hyunjoong sledoval jeho záda a poté svou pozornost zaměřil na lidi, sedící v nitru malého podniku, vychutnávající si svou kávu a užívající si klidu, jaký jim kavárnička nabízela.

Bylo v tom něco magického, co sem Hyunjoonga neustále táhlo. Rodinná atmosféra, v jejíž středu byl zakomponovaný Jungmin v celé své kráse a dokonalosti. Už si ani nepamatoval, jak tohle místo objevil. Byla to náhoda, která mu změnila celý život i pohled na něj. Předtím, předtím než potkal Jungmina, byl jeho svět mdlý, nezajímavý a pošramocený špatným a neférovým osudem.

Když ale uviděl Jungmina s tím nefalšovaným úsměvem a poznal upřímnou povahu jeho duše, cítil se najednou lépe. Jako by mu Jungmin dodal sílu k vyrovnání se s nevyhnutelným. Byl to zajímavý pocit a Hyunjoong byl za něj Jungminovi vděčný, ačkoli Min samotný neměl ani tušení.

A Hyunjoong si nepřál, aby měl. To poslední, po čem toužil, bylo přidělávat Jungminovi zbytečné starosti. Nebyl důvod. Jungmin si zasloužil užívat si života bez problémů. Hyunjoong, jako starší, za něj nesl zodpovědnost. Cítil se tak. Jako hyung. Jako bratr. Jako… něco víc, čím by chtěl být.

"Tak tady to je…" Hyunjoong sebou trhl a slepě zamrkal na Jungmina s tázavě zdviženým obočím. "Kde zas lítáš?" zeptal se mladší a koketně houpl boky, když se otočil k pultu na druhé straně, kde začal umývat trysky z pressovaru.

"Někde mezi fikcí a realitou, řekl bych. A děkuji," kývl Hyunjoong ke kávě a sušenkám, které si neprodleně vzal a přesunul se ke stolečku v rohu. Jen co si kecl do ratanového křesla, zaujal jako obvykle pozorovací pozici a klidně upil ze svého caffee americana; teď už musel jen vydržet do konce Jungminovy směny.



"Odjíždíš?!" Jungmin málem vyprskl kávu, když zaslechl ta slova z Hyunjoongových úst. "Děláš si srandu?" pokračoval, klidnějším tónem. Joongův pevný pohled v něm vyvolával záchvaty paniky. Hyunjoong přeci nemohl odjet! Byl součástí Jungminova dne. Samozřejmostí, jako východ a západ slunce. Nesměl se někam zdekovat a nechat jej ve starém stereotypu. To nepřicházelo v úvahu.

Hyunjoong zavrtěl černovlasou hlavou. "I'm sorry, Jungmina. Ale musím za rodinou do Miami. Neboj se, za měsíc mě tu máš jako na koni. Mám zkoušky, takže se sem tak jako tak budu muset vrátit a kafe mi v tu chvíli opravdu pomůže. Doufám, že nikam za tu dobu neutečeš," zasmál se Joong, jeho oči se ale nesmály - opravdu měl obavy, aby si za ten měsíc Jungmin někoho nenašel. I když by mu to pravděpodobně přál, byl na něj fixovaný. Potřeboval Jungmina, aby mohl normálně fungovat. Bez něj upadal do melancholie a realita na něj působila silněji.

Představa měsíce bez Jungminova úsměvu se proto zdála naprosto děsivá a neuskutečnitelná. Hyunjoong to ale musel zvládnout. Už jen proto, aby mohl Jungmina vůbec znovu spatřit.

Jungmin nafoukl tváře a přivřel oči do tenkých linek. Chvíli to vypadalo, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Nakonec se však usmál se svou obvyklou osobitostí a spokojeně si zabručel pod nosem. "Když mi přivezeš nějakej dárek, tak ti to náhle opuštění odpustím," zatrylkoval a opět upil ze svého karamelového latté.

Hyunjoong Jungmina chvíli pozoroval. V krku mu zabublal smích a oči se zalily slzami radosti. "Klidně ti přivezu i Disney Land, jestli si to budeš přát."

Jungminovi by ale klidně stačil Hyunjoong samotný…



Měsíc sletěl rychleji, než Jungmin čekal, i přesto si ovšem připadal podivně prázdný a neúplný. Nebylo se čemu divit - s Hyunjoongem nemluvil už strašně dlouho a pomalu začínal mít pocit, že už si snad ani nepamatuje jeho obličej. A protože na sebe neměli žádný kontakt, - přeci jen, nikdy se nějak nedostali přes ten vztah obsluha/zákazník - nemohl Hyunjoongovi ani napsat, jak moc mu schází.

Dnes to byl měsíc a tři dny, co Hyunjoong odletěl do Miami. Měsíc a zpropadené tři dny, co Jungmin Hyunjoonga neviděl, neslyšel ani necítil. Jungmin tak nějak podvědomě věděl, že se Joong již dávno vrátil, co mu ale nelezlo do hlavy, bylo, proč se ještě neukázal tady.

Hyunjoong měl termíny zkoušek naplánovány na konec týdne. Dnes bylo úterý. Měl tady být. Měl, sakra, za ním přijít a říct mu aspoň to svoje "hello, Jungminaaa!". Jenže on nepřišel, zmetek. Tohle Hyunjoongovi rozhodně vytmaví.

Za předpokladu, že se tady vůbec ukáže.

To Jungminovi pořádně hnulo žaludkem. Představa, že by mu Joong zmizel ze života, byla děsivá a odmítaná. Hyunjoong nemůže - jen tak, bez rozloučení. Bez čehokoli. To vůbec nebyl jeho styl.

Jungminovi se podařilo vyhnat myšlenky na Hyunjoonga z hlavy vždy jen zákazníkem, co zrovna otevřel dveře, nad nimiž zacinkal zvonek. Jen co však vyřídil objednávku a klasicky si půlhodinky popovídal, obavy se vrátily.

A tak to chodilo každý den až do pondělí, kdy se Jungmin rozhodl, že si vezme na pár dní volno - už nedokázal déle snášet mučivou agonii z Hyunjoongovy nepřítomnosti.



S šéfem to vyřídil překvapivě lehce. Byl to milý chlapík, co jen nerad dělal problémy a když si vyslechl Jungminův stav, milerád mu třídenní volno dal. Jungmin si během toho připsal do poznámek něco o koupení dárku k narozeninám - jeho šéf si to rozhodně zasloužil.

Zrovna ležel na posteli a pojídal krevetové chipsy, když se mobil, co bohužel ležel v kuchyni, rozeřval a zůstal řvát ještě další dobrou minutu, než ztichl; Jungmin byl moc líný, aby si pro něj došel. Netrvalo však dlouho, co se přístroj rozdrnčel nanovo a to už Jungmina donutilo zvednout se ze svého vyhřátého místa a dojít si vyřídit očividně velmi urgentní hovor.

Byl to jeho šéf, nutno dodat, že mírně popuzený, když na Jungmina začal do telefonu huhlat něco o zákazníkovi, co jej potřebuje nutně vidět. Jungminovy oči zahořely - existoval jen jeden člověk, který by se o něj mohl takto naléhavě shánět. Nadiktoval proto šéfovi svou adresu, protože pochyboval, že by si ji pamatoval a ukončil hovor při cestě do koupelny.



O nějakých čtyřicet minut později, kdy si Jungmin stačil dát sprchu a upravit se do potřebné krásy, někdo zaklepal na dveře jeho bytu. Ani se neobtěžoval zjistit, o koho jde - moc dobře to věděl.

"Jungmina!" ozvalo se nadšeně, jen co Jungmin otevřel. Min se nemýlil - nestál před ním nikdo jiný, než Hyunjoong se sovu obvyklou dobrou náladou a úsměvem.

Jungmin povytáhl obočí: "Hyunjoongu?" zeptal se neutrálně, jeho srdce však běželo maratony. Byl to Hyunjoong. Opravdu to byl on. Veškeré jeho obavy byly zbytečné! Jo a proto nedokázal reagovat jinak než se svou klasickou panovačností. Bezva.

"Long time no see you, honey! I miss ya SO much!" Hyunjoong teatrálně rozhodil rukama do vzduchu a vykouzlil na tváři široký úsměv. Jungminovy rezignovanosti jako by si nevšiml. "I felt so bad, when I was without you…" pronesl tišeji.

Jungminův žaludek udělal kotrmelec, do tváří mu stoupla červeň. "Well, can we just… go inside…?" přistoupil Jungmin neochotně na angličtinu a pokynul Hyunjoongovi, aby vstoupil do jeho skromného obydlí, načež za ním s klapnutím zavřel dveře.



Zakotvili na malém gauči, oba dva s hrnkem kávy. Hyunjoong se stále tak nevinně a šťastně usmíval a Jungminovi to v jistém ohledu lezlo na nervy - Hyunjoong si zmizel na měsíc a týden někam do tramtárie a nechal jej tady a pak se najednou objevil jako duch, s tím dementním úsměvem. Jungmina to štvalo, vytáčelo.

Protože ten úsměv byl tak neuvěřitelně krásný a jeho srdce nedokázalo přestat zběsile bít, když byl Hyunjoong tak blízko něj.

"Fajn, tak tedy… co vlastně potřebuješ? Mám dovolenou…" Jungminův hlas prořízl klidné ticho a zakolísal, když Min spatřil, jak rychle se Hyunjoongův výraz změnil. "Stalo se něco?" zeptal se, mírněji.

Joong zavrtěl hlavou a upil z kouřícího se nápoje. "Ne, ne tak docela. Chtěl jsem tě vidět. Když jsem se vrátil, neměl jsem vůbec čas kvůli škole a pak mi tvůj šéf řekl, že máš dovolenou… Nemohl jsem čekat takovou dobu…"

Jungmin si v duchu neodpustil poznámku o tom, jak sladce Hyunjoong teď vypadá. "Co je tak urgentního? Já bych se do těch tří dnů nerozpadl…" podotkl a také se napil. Hned toho ale zalitoval - vařící nápoj mu opařil ret a tak jej se znechucenou grimasou odložil na stůl.

Hyunjoong se zasmál. "Ty ne, ale já ano…" řekl pak vážně a Jungmin by přísahal, že slyšel, jak se jeho srdce s nárazem zastavilo.



Jungmin dlouhou dobu na Hyunjoonga pouze hleděl a snažil se dát si dohromady všechny myšlenky. Dozvědět se děsivou pravdu takhle narychlo, bez možnosti na přípravu, jednomu pořádně zamotá hlavu. Navíc, Jungmin nebyl zvyklý potýkat se s podobnými fakty.

Žil sám, nikoho neměl, s rodiči se stýkal málokdy a jeho jediná povinnost byla docházet včas do práce. Měl pár rychlých vztahů, které nikdy nedopadly dobře, několik úletů, jednu lásku na střední, se kterou to nebylo až tak horké.

Vlastně se nikdy pořádně nezamiloval ani neměl pořádný, plnohodnotný život v páru. Nijak mu tato část lidského života nescházela. Když se ale teď dozvěděl pravý důvod Hyunjoongova odletu do Miami, měl pocit, jako by se v něm něco pohnulo.

Už nechtěl být sám.

Jenže ten, se kterým by chtěl strávit zbytek času, umíral.

"Opravdu na to není lék?" zašeptal Jungmin, svíraje prázdný hrnek v dlaních. Hyunjoong se díval ze špinavého okna ven na ulici, když se po delší odmlce uvolil k odpovědi:

"Transplantace je jediná cesta. Pro mě v tomhle stádiu příliš nebezpečná. Kromě toho není vyloučeno, že se to vrátí, akorát nemoc napadne třeba jiný orgán a ne srdce."

"Takže jsi za mnou přiletěl, abys--"

Hyunjoong se zasmál. "Abys mi udělal to kafe přeci!"

Jungmin nechápal, jak mohl reagovat s tímto přehnaným nadšením a klidem, když umíral. Jeho hodiny dotikávaly a on se tvářil bezstarostně, jako by měl před sebou ještě dalších osmdesát let života.

"Hyunjoongu…" začal Jungmin, připraven, ani vlastně nevěděl k čemu. Chtěl jen nějak Hyunjoonga utěšit, vyjádřit svůj smutek a zároveň mu říct, že bez něj v Jungminově životě zůstane díra.

Hyunjoong jej ale přerušil: "Jungmina, look at me. Co vidíš?" Jungmin nad Joongovou otázkou jen nechápavě zamrkal. Naléhavost jeho pohledu jej ovšem přinutila odpovědět.

"No… tebe? Hyunjoonga? Co chceš slyšet?" tázal se zmateně.

"Ano i ne. Vidíš jen nějakého kluka, co znáš z práce. Nevíš nic o jeho životě, nic o něm, ale přesto jej chceš litovat. Jungmina, tady ale není nic k politování. Žil jsem tak jak jsem opravdu chtěl. Rodiče měli obavy, ale nedrželi mě zpět v mých aktivitách - věděli, že to jediné, co si doopravdy přeji, je žít normálně. Dělal jsem sporty, chodil do školy, užíval si bezstarostnosti teenagera, jak v Miami, tak později i v Seoulu, kde jsem poznal tebe, Jungmina.

Vím, že jsem pořád neudělal vše, co je na mém seznamu přání, ale jedno si ještě pořád splnit můžu - právě to, kterého bych litoval nejvíc.

Jungmina," Hyunjoong chytil Jungmina za ruce i s hrníčkem, jaký třímal a stiskl je, zatímco Jungmin na něj jen nezúčastněně zíral. "jsi vůbec první, do koho jsem se doopravdy zakoukal. Kdo mě oslnil už při prvním pohledu, kontaktu. Byl to jako blesk, nebo možná ten pověstný šíp. Každopádně ti musím poděkovat. Díky tobě mohu považovat svůj život za téměř kompletní."

Jungmin věděl, že by měl dát najevo nějakou emoci, cokoli. Možná by měl i plakat dojetím. Zhroutit se do citové bubliny a vyřvat si hlasivky. Možná být naštvaný a mlátit kolem sebe kvůli nespravedlnosti blbého osudu. Ale on nedokázal nic. Jen sedět a koukat na Hyunjoongovu tvář.

Krásnou, dokonalou, takovou, kterou si snadno zapamatujete. Koukal na jeho obličej a pak si uvědomil, že právě teď…
Neměl vůbec co ztratit.

A protože Hyunjoonga nejspíše miloval a on, koneckonců mu to právě řekl, miloval jeho. Co mohli oba ztratit?

A tak se na něj, místo dlouhého citového výlevu, který by ho stál moře energie a vyčerpal by jej do dna, vrhl a udělal přesně to, po čem toužil už od první chvíle, co Hyunjoonga spatřil.

Jejich rty se spojily…

+++

Hyunjoong u něj zůstal ještě několik dní, které Jungmin mohl s klidem označit, jako za ty nejkrásnější v jeho životě - chodili ven, na večeře, romantické procházky, nákupy. Dělali spolu věci, které dělají zamilovaní lidé a snažili se užít si každou minutu, přičemž ani jeden z nich nemyslel na budoucnost.

Na to, co mělo neodvratně přijít.

Jungmin se v ten den měl vrátit do práce a Hyunjoong trval na tom, že jej doprovodí předtím, než pojede na letiště. Jungmin Hyunjoongovi nebránil - věděl, že tímhle se chtěl rozloučit.

Dali si spolu kafe, jako obvykle - caffe americano a karamelové latté. Povídali si, intimněji, než naposledy, když zde Hyunjoong byl, ale přesto o ničem konkrétním. Šetřili každou kapkou a ve vzduchu bylo cítit to napjetí.

Jungmin v dlani svíral malý přívěšek z lapisu lazuli, jaký mu Hyunjoong přivezl a prosil všechno, co mu přišlo na mysl, aby se ta chvíle, ta chvíle, kdy se Hyunjoong zvedl ze židle a sebral svůj kabát, nikdy nestala.
Ale bohužel, žádní bohové jeho prosby nevyslyšeli.

Hyunjoong odešel a Jungmin věděl, že ho viděl naposledy. Jeho nemoc jej zabíjela a dárce neexistoval. Navíc, Hyunjoongova pravděpodobnost přežití operace byla tak nízká, až byla mizivá.

Jungmin se vždycky ptal, proč je osud tak krutý. Teď už tomu možná rozuměl - měl lidi poučit, nebo jim snad ukázat, že když se jedna cesta uzavře, otevře se okamžitě jiná.

Někdo měl štěstí a někdo ne. I když se to zdálo neférové, bylo to tak.

A Jungmin měl štěstí. Žil. A v srdci si nesl vzpomínku na vysokého mladíka, který si vždy objednával caffee americano, zatímco jeho zraky dávno směřovaly vpřed, nebo si to možná jen myslel. Proč by se jinak jeho srdce, téměř po dvou letech, rozbušilo jako splašené při pohledu na vysokého muže s kratšími černými vlasy, úsměvem anděla a temně hnědýma očima, které zíraly na přímo na něj?

Možná proto, že tenhle muž mu byl až příliš podobný. Identický. Stejný.

"Hyunjoongu…" sklenice mu vypadla z rukou a roztříštila se o podlahu.

"Long time no see you, Jungmina…"

Osud byl možná krutý, ale někdy dělal vyjímky.

Jungmin se zhluboka nadechl a potlačil slzy: "Jako obvykle?" zeptal se s úsměvem, zatímco se mu na ruce zahoupal modrý přívěšek.


- - - - - - - - - - - - - - - - - -

A/N: Well, what to say? IWaC jsem psala celkem dlouho, asi tři týdny, možná déle a svým způsobem vlastně ani nevím, co na to říct. Příběh měl původně naprosto jinou strukturu, kteoru jsem nakonec přepracovala v toto. Uvažovala jse,že z toho udělám delší mini cyklus, ale i z toho sešlo a já jsem zůstala jen u one shotu.

Opravdu netuším, co na IWaC říct. Je to něco, co se mi líbí a zároveň mám pocit, že je to nedostačující. Chtěla jsem tam hodit i nějaký NC 17, ale podle konceptu jsem nakonec zůstala jen v PG13 a myslím, že je to tak dobré. Nejspíš by to narušilo tu atmosféru.

Také měla být IWaC původně sad endem, ale protože jsem prostě Jungmina nemohla nechat nešťastného, rozhodla jsem se pro shůdnější verzi. Možná to je klišé, ale zase - zkuste si vymslet originální konec -_-"

So I hope you will like it even a bit! ^^
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barica | E-mail | Web | 2. září 2013 v 19:21 | Reagovat

Mně se to líbí tak, jak to je. Nic bych nepřidávala ani neubírala. Má to takové hezké kouzlo, atmosféru...
Jsem moc ráda za ten šťastný konec.

2 luczaida | E-mail | Web | 3. září 2013 v 1:23 | Reagovat

Simply beautiful, honey ^^

3 Hatachi | 3. září 2013 v 17:04 | Reagovat

Moc se mi to líbí takové, jaké to je.
Jungmin si nezasloužil být smutný.
Takže jsem ráda, že to šťastně skončilo.

4 Saia | 3. září 2013 v 20:41 | Reagovat

Veľmi pekný príbeh.A už ma nestraš,si ma vyľakala s tou chorobou,ale som rada,že nakoniec všetko dopadlo tak ako malo-život je krutý aj bez smutných koncov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama