It beating only for you

22. května 2012 v 1:00 | Syrinox |  Super Junior Fanfics

| It Beating only for you | Super Junior | KyuWook | AU !illness | PG - 13 |


Prudce bouchne dveřmi, otočí klíčem v zámku a opře se o ně zády. Zavře oči a sípavě se nadechne. Hrudník se mu divoce zvedá a jeho tělo se třese. Už není schopný udělat ani krok. Zmučeně vydechne a sesune se na studenou podlahu. Cítí se… příšerně, zraněně, prázdně. Jeho srdce bolestně buší do hrudi a on má pocit, že snad každou chvíli pukne bolestí a žalem. Tak strašně to bolí. Do očí se mu tisknou slzy. Jak mu to mohl udělat?! Jak mu po tom všem… Mohl říct něco takového?

Pohladí jej po tváři, palcem přejede po rtech, pohledem skenuje každý kousek jeho tváře, jako by si ho chtěl vtisknout do paměti. Jeho hrudník se sevře nepříjemným pocitem a…strachem.Kyuhyun má ve tváři podivný, smutný výraz. Jako by se chystal udělat největší chybu svého života. Wookie polkne a vztáhne k jeho obličeji drobnou ručku. Chce se jej dotknout. Cítit pod prsty tu hladkou horkou kůži. Chce v jeho očích vidět tu něhu, lásku a radost. Chce slyšet ty dvě slova…

"Wookie… už nemůžeme být spolu…"

Znovu. Ten pocit, jako by dostal ránu pěstí. Zaskučí a z očí se mu spustí slzy, které začnou neslyšně stékat po jeho mrazem zrudlých tvářích. Nechápe to… stále tomu nerozumí. Co udělal špatně? Proč už nemůžou být spolu? Vždyť byli tak šťastní… Všechno bylo v pořádku ne? Tak co se stalo? Kde je chyba…? Je to snad kvůli němu? Našel si snad Kyu někoho lepšího.. Hezčího… Více vyhovujícího? Už jen z té představy se mu z očí spustí další proudy slz a on hlasitě vzlykne.

"Kyu…" zašeptá tiše a obejme si kolena. Je mu strašná zima. Jak strašně by teď chtěl cítit teplo jeho těla. Jeho náruč, která jej vždy chránila před vším zlým. Do které se mohl v noci, když byla bouřka schovat a spokojeně spát i přes velké klikaté blesky a ohlušující hromy, co burácely za oknem. Jenže teď… mu nezbylo nic. Kyu odešel… A už se nevrátí.

"Kyu…" zakňučí a zaryje nehty do látky kalhot. Cítí se tak strašně sám, bezbranný, bezmocný... v obrovském, temném světě. On byl jeho světlo, bez něj… je ztracený. Snaží se z hlavy vypudit ty nepříjemné, bolest přinášející obrazy. Nedokáže to však. Vzpomínky… jsou to jediné, co mu zbylo. Vidí sebe… s Kyu, jak jsou šťastní, jak jim radost na tváři kreslí úsměvy. Jak jsou spolu…

Ne! Nemůže na to myslet! Bolí to pak ještě víc. Musí se vzchopit. Začít znova, někde jinde. Daleko od všeho, co by mu jej připomínalo. Nesnese pohled na Kyuhyuna, který bude s někým jiným, a ne s ním.To ví. Musí pryč. Co nejdříve, než se jeho noční můra, která se vlastně stala i skutečností, promítne do jeho srdce ještě hlouběji a zanechá mnohem více šrámů. Ztěžka se zvedne a ztuhle doklopýtá do ložnice.

Do srdce se mu zabodnou další vzpomínky, jako tisíce drobných jehel, které se zaryjí hluboko, hodně hluboko. Protrhnou tu křehkou zeď a dostanou se až k jeho nitru, které je poničené samotou a ránami, které mu jeho přítel způsobil. Přes slzy už ani nevidí. Skrz mlhu hledí na ně dva, na jejich první noc, kterou zde prožili.

Vybavuje si ty pocity. Radost a štěstí. Neuvěřitelná touha a chtíč. Pamatuje si na jeho doteky, na jeho ruce, které byly všude a zároveň nikde. Na jeho vlhké rty, které se něžně dotýkaly těch jeho. Pamatuje si na všechno… Na každý jejich společný den. Na každou vteřinu jejich života.

"Kyu…" Nedokáže to. Nemůže bez něj žít. Znovu se složí na zem, tentokrát u nohou postele, v ručkách pevně svírá v sametu povlečenou pokrývku a tvář si otírá o chladivý materiál. Stále po něm voní. Je to tak krásná, dokonalá vůně. Jak moc jej bolí vědomí, že už ji nikdy znovu neucítí. Že už se k němu nikdy znovu nepřitulí, nepřivoní si k jeho zrovna umytým vlasům, které voní po pomeranči a skořici. Chtěl toho snad tak moc…? Proč jej opustil…? To ho tak strašně nenávidí? Proč Kyuhyunnie? Proč…

Sedí na zemi již několik hodin. V pěstičkách svírá pokrývku, v očích má prázdný výraz. Už nepláče. Všechny slzy již dávno vyplakal, už nezbylo nic. Jen strach a bolest, co ničí jeho maličké tělíčko. Jen ten nepříjemný, bolestivý pocit, který drtí jeho drobný hrudníček a utahuje mu kolem krku neviditelnou oprátku, ze které není uniku. Vydá ze sebe jakýsi podivný a zmučený povzdech. Najednou… jako by mu všechno bylo jedno. Bez něj… jeho život nemá cenu. Tak, jako je bezcenná sakura bez svých překrásných růžových květů nebo Super Junior bez jejích členů. Složí hlavu do dlaní.

"Kyu… Chybíš mi…" zašeptá. "Řekni mi… proč…?"

Přístroje zběsile pípají. Doktoři v zelených operačních oblecích lítají sem a tam, snaží se zoufale zachránit život tohoto chlapce. Všem leží v myslích, ale hlavně v srdcích slova, které pronesl těsně před tím, než jej nechali uspat.

Prosím… Zachraňte mě… Chci aby bilo jenom pro něj… Prosím…

Věděl, že podstupuje velmi riskantní operaci… kde je jen malá šance na přežití. Téměř mizivá, nulová. Ale stejně tak na tom byly i šance na to, že bude žít další léta bez zákroku. A proto se rozhodl, že to podstoupí, aby mohl být s ním… navždy.

Sestřička hlasitě zaúpí a do očí se jí natisknou slzy, když uvidí dlouhou zelenou čáru na monitoru a do jejích uší se zabodne hlasitý řev onoho přístroje.

"Nevzdávej to!" ozve se jeden z lékařů.

"No tak! Kyuhyune!" křikne druhý a připraví si defiblirátot.

"Nabít!" sálem se rozlehnou podivné praskavé zvuky, jak je elektřina vpravována do černovláskova těla. Zelená čára se však ani nezachvěje. A místností se stále rozléhá ten otřesný, duši trhající zvuk.

"No tak! Žij!"

Má takový podivný pocit. Jako by něco nebylo v pořádku. Hruď mu znovu sevřou v ocelovém sevření strach a zoufalství. Zvedne se ze země a se zaúpěním se protáhne. Zahledí se na nástěnné hodiny, které tiše tikají. Tři hadiny ráno. Pokroutí hlavou a protře si napuchlé rudé oči. Celé tělo jej bolí, jak tak dlouhou dobu seděl na zemi, bez pohnutí, stejně jako hlava, která mu z těch příšerných myšlenek třeští. Přistoupí k oknu a poodhrne závěs, aby se podíval ven.

Tma jako v pytli, kousek od něj poblikává pouliční lampa. Jinak je ulice prázdná. Vzpomene si na doby, kdy tady seděli spolu a popíjeli sladkou čokoládu, když nemohl spát, protože ho trápily noční můry. Oči ho znovu začnou pálit a hrdlo se mu již po několikáté bolestně sevře, když ho náhle vyruší z otupělosti řinčivý zvuk mobilu. Netuší, kdo by to v tuto chvíli mohl být. Neznámé číslo, chce jej típnou, ale pak si to bůhví proč rozmyslí.

"Haló?"

"Pan Kim Reyowook?" ozve se z druhé strany linky rozrušeně.

"Ano." Odvětí rozmrzele. Nemá náladu na vykecávání se. "Kdo volá?"

"Vrchní sestra hlavní nemocnice v Seoulu. Jste přítel pana Cho Kyuhyuna?" žena zní dosti sešle a smutně, jako by jí někdo umřel.

"A-ano! Tedy… ne, už ne. Co se stalo?!" mele páté přes deváté. Jeho tělem projede třas a hrdlo se mu strachy sevře. Co je s Kyu? Ve sluchátku se rozhostí ticho.

"Co je s Kyu?!" zavřeští do něj hystericky Wook a pevně sevře mobil v dlani, div ho nerozdrtí.

"On… pane… totiž…"

Letí ulicemi jako vítr. Nevěnuje pozornost okolním budovám, ani provozu na cestách. O půl čtvrté ráno toho stejně moc nejezdí. Dech mu hvízdá v plicích a v boku jej bolestivé píchá od ustavičného střemhlavého běhu. On sám však bolest ignoruje a snaží se vyvinout ještě větší rychlost. Kyu...! Zahne za roh a málem upadne, jak mu podklouzne noha na vlhkém chodníku. Jen co získá rovnováhu, letí dál. Musí tam být co nejdřív. Musí jej vidět! Musí mu říct, jak moc jej miluje! Kyu…!!

Smykem zastaví před nemocnicí, vpadne dovnitř, prolítne recepcí a rovnou zamíří k pokoji s číslem, které mu sestra řekla po telefonu. Srdce mu buší jako splašené. Hrdlo má stažené strachem a jeho mysl halí oblak zoufalství. Co když je Kyu…? Ne! Zatřepe hlavou a rozeběhne se. Znova. Prosviští bílou chodbou a zamíří rovnou na jednotku intenzivní péče, kde se srazí s doktorem. Po pár rychlých slovech je okamžitě odveden do převlékárny a pak i do pokoje Kyuhyuna. Wookie vytřeští oči.

Kdyby mu neřekli, že to je on, nepoznal by jej. Tolik hadiček, jehel a přístrojů. Bledá pokožka a tělo ztrácející se pod vrstvou pokrývek. Zplihlé černé vlasy, které mu spadají do zavřených očí. Lehce se zachvívající hrudník, který naznačuje, že dotyčný je opravdu naživu. Upřou se na něj dva páry smutných očí. Kyuhyunovi rodiče už zde dávno jsou. Matka má oči vlhké od slz, zatímco otec s vírou v očích hledí na svého syna, který bojuje o život. Veze manželku kolem ramen a namíří si to s ní směrem k východu.

"Je to silný chlapec…" zašeptá, když míjí Wooka a pak zmizí za dveřmi spolu s lékařem, který usoudí, že by bylo vhodné nechat je o samotě.

"Kyu!!" vykřikne Wookie hned, jak všichni zmizí a vhrne se k jeho lůžku.

"Kyu!! Slyšíš mě?! Prosím, řekni, že ano! Prosím…" vezme Kyuhyuna za ledově chladnou ruku a přitiskne si ji ke tváři.

"No tak… Kyu… Prosím… Nesmíš umřít…" Pípání tolika přístrojů jej však příliš neuklidňuje, právě naopak. Jeho tělo jímá zoufalství a beznaděj. Doktor jej o všem informoval. Nedávají mu příliš velkou naději. Wookiemu se z očí spustí slzy a dopadnou na bělostné prostěradlo, kde udělají tmavé flíčky. Ryeowook už dávno pochopil, přesněji ve chvíli, kdy mu zavolala sestra z této nemocnice, proč jej Kyu opustil… Nechtěl, aby jej viděl… takhle. Připojeného na přístrojích, prakticky mrtvého a přes to… živého. Wookie tiše zakňučí. Jeho tělem cloumá vztek. Jak mu to Kyu mohl udělat?!

"Proč jsi mi nic neřekl…? Kyu! Proč?! Co sis myslel? Proč ses mi nesvěřil? Proč Kyu? To mi snad nevěříš? Po tom všem…? Kyuhyunnie! Prosím, prober se! Nesmíš umřít, jinak to tu bez tebe nepřežiju. Umřu taky! S tebou!" Wookie už skoro křičí, Kyuhyun však stále nereaguje. Ani víčka se mu nezachvějí.

Ryeowook začíná být zoufalý a proto se rozhodne udělat něco hodně zoufalého. Zvedne se a opatrně se nakloní přes všechny ty přístroje až ke Kyuhyunově tváři. Skloní hlavu až k té Hyunově a spojí jejich rty v polibku. Zprvu nesmělý, poté však zvýší intenzitu. V duchu si stále opakuje to jedno jediné slovo: Žij!

Líbá jej, nehledíc na to, že by mu tím mohl uškodit. Líbá jej, dravě, žužlá jeho ret, snaží se jej probudit. Lehce jej kouše. Zoufale zatíná nehty do Kyuhyunovy dlaně. Z očí mu stále stékají slzy. Když se ani po dlouhých dvou minutách nic nezmění, zmučeně se odtáhne a dosedne zpět na malou židličku. Po tvářích s emu koulí veliké slzy, které patří pouze Kyuhyunovi.

"Kyu… probuď se…" zašeptá Wookie a zlomeně schová hlavu do dlaní. Hlasitě vzlykne.

"Kyu…" Přístroj po jeho levici hlasitě pípne, on tomu však nevěnuje pražádnou pozornost, až natolik je ponořen do svého zoufalství, až když se ledová dlaň zlehka dotkne jeho tváře a pak roztřeseně vpluje do hnědých vlásků, zvedne pohled a zalapá po dechu.

"Kyu!!" vydechne nevěřícně a z očí se mu spustí nový proud slz. Žije!!

"Nenechám… tě v temnotě… pamatuješ…?" zašeptá tiše.Wookie jen tiše přikývne. Z jeho těla náhle spadla obrovská tíha, snad celého světa.

"Miluju tě, Kyu!" zašeptá, přesto se jeho hlas v té malé místnosti rozlehne a jeho slova tak vyzní ještě důrazněji. Přitiskne si jeho dlaň na roztřesený a rychle se zvedající hrudníček. "Bije… jenom pro tebe…" praví pak, ještě tišeji a upře na něj své čokoládové oči. "Tak už prosím… Nikdy mě od sebe neodháněj… I… I kdyby se stalo cokoli Kyu… prosím! Už nikdy nechci… být sám… Bez tebe…" Kyuhyun cítí jeho tlukoucí srdíčko a v jeho těle se rozlije zvláštní pocit štěstí, ale i viny. Za to, že Wookie kvůli němu trpěl. Že se Wookie, jeho Wookie trápil a pláče. Pousměje se, i když to bolí. V očích se mu zalesknou slzy dojetí a radosti, rychle je však zamrká. Trhavě se nadechne, aby mohl říct to, co touží vyslovit už tak strašně dlouho…

"To mé… teď už může taky…"
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | Web | 22. května 2012 v 3:12 | Reagovat

Ty seš hrozná, ještě že mám ty kapesníky po ruce fakt :-D Máš štěstí, žes to spravila, Luli(na) by nebyla jediná, kdo by se mstil! :-D
A další taková, co chodí spát skoro za světla jo? Dobrý, nejsem sama :-D

2 Kami | E-mail | Web | 22. května 2012 v 14:07 | Reagovat

tak to bylo naprosto dokonalé! fakt krásné :-)

3 Luli(na) | Web | 22. května 2012 v 16:09 | Reagovat

Zlato moje, tohle bylo tak... tak... No vždyť ty víš. Brečím tady jako idiot. Fakt. Totálně. Kruci, jak já tě miluju, žes ho nenechala umřít. Já jsem tak šťastná, že žije. Muhííí, můj Wookie mališký, já tady řvala jak želva, když se trápil. Proč mi trápíš dítě?! Tě zbiju! Ne... nezbiju. Protože tohle bylo překrásné!

4 Saia | 28. května 2012 v 15:36 | Reagovat

Buíííííííííííííííí...si zlá,zlá...Wookiéé chudineška moja malá cos mu to udelala sa mi trápilo deťátko mojo. [:tired:]  [:tired:] ..Ale vraždiť Ta nebudem,lebo si si to vykompenzovala v zakončení poviedošky..muíík

5 Sensei | Web | 31. března 2013 v 19:58 | Reagovat

Nemám slov. Páni, to bylo úžasný. Už je to chvíle, co jsem si takhle pobrečela...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama